pátek 10. srpna 2018

Chci Ti volat a psát
a plakat Ti u nohou.
Omlouvat se Ti za všechno,
co's mi udělal.
Plakat a přitom Tě objímat.

Ale nenapíšu Ti, nezavolám.

Budu předstírat,
že vím, co dělám,
že mi nevadí, že se mnou
teď nebudeš v kontaktu.

Jsem opilá
a bojím se každého dalšího rána.
10. srpna 2018
v opilosti
v lásce

čtvrtek 9. srpna 2018

Plakala bych a škemrala,
prosila,
abys mne neopouštěl,
abys se mnou zůstal.

Ještě mne svrbí konečky prstů
a hvězdy nespadly.
Ještě je čas být spolu,
čas být a žít.

Jenže už jsme vkročili za rozcestí,
jenže hvězdy svítí dvakrát -
jednou pro Tebe a jednou pro mne.
Každému zvlášť.

A cesty?
Ty vedou jen dál,
ani krok zpátky.
Setkávají se na slepých odbočkách.
9. srpna 2018
(s)choulit se 
a pozorovat hvězdy

úterý 17. července 2018

Zatímco spíš,
chtěla bych uhlídat všechny jiskry,
svítivé fragmenty slunce
dávající útěchu v ledových nocích.

Chtěla bych je schovat do dlaně
a až se noc propadne v den
a Ty vstaneš,
otevřít dlaň

a ukázat Ti tu svítivou,
hřejivou nádheru,
žhavou jako moje srdce.
17. červenec

úterý 3. července 2018

Holky choděj po ulicích
načančaný
rudý rty
krátký kraťasy
vysoký culíky
upnutý tílka.
Víc nahý než oblečený.
Někdy jim koukaj i pupíky.

Vykračujou si kolem kostelů
a nahlas se smějou
kouří
a jsou vulgární.

---

Až budeš stará
a budeš vzpomínat,
mementem ti budou tvý děti.
Každý z nich má jiný příjmení,
to podle otců,
se kterýma jsi zrovna spala -
jen tak kamarádsky, samozřejmě.
Bez závazků.

Vzpomeň si na každé z nich,
než ulehneš k dalšímu muži -
čistě kamarádsky,
bez závazků,
jak jinak.
3. července 2018
není hřích zacházet tak neuctivě s ženskostí?


neděle 1. července 2018

Jednou, je to už pár měsíců, potkala jsem anděla.
Nelíbil se mi.
Zkoušel mě z náboženství,
ptal se, co pro mě znamená Bůh.
A co znamená modlit se.
Tak jsem mu vyprávěla.
Poslouchal a tvrdil, že v Boha nevěří.
Chtěla jsem, aby už šel, aby mě nechal být.
Jenže on přede mnou pořád seděl
a tvářil se tak nevinně.

Vzal si adresu na tyto řádky.
A tak, jak mi v tu chvíli vadil,
tak se k němu zpětně vracím.
Nechybí mi.
Ale myslím si, že je to anděl.
Je.
Bude.

Kéž navždy.
1. července 2018

úterý 26. června 2018

Holubice roztáhla svá křídla.
Jsem v ní - jsi v ní.
Mezi sebou oceán
                            i poušť
                                      i les.
Plavíme se jako Noe,
v každém z nás kus Adama a Evy.
Jsme první i poslední.
Jsme jediní.
25. červen 2018
přátelství

neděle 24. června 2018

Lapil jsi mě do sítí
svých slov
               i svých objetí.
Zelenohnědé lampy Tvých očí
mi svítí na cestu
a vedou mě přes trny,
jen růže od Tebe nedostávám.

Říkám "Ty", ale myslím
Vás oba.
Slova, objetí,
objetí, slova.
22. červen 2018
zamotaná


čtvrtek 21. června 2018

Zase mi možná budou říkat,
že jsem krásná slečna,
tak křehká, 
až se bojí, aby mě nepolámali
svými nejapnými slovy.

Jsem na ně moc křehká. 

A já křehká opravdu jsem 
a zároveň pevná.

Jenom se culím a koukám do očí,
ve kterých hledám
další světy, další vesmíry.

Tolik bych si přála
být pilířem a mít svůj pilíř.

21. červen 2018
asi se mi trošku stýská?
---

včera mě skály osahaly
horko a step a suché stromy
včera mě vlny políbily
ale já se bál a vyběhl z nich

včera mě chytlo ostružiní za ramena
horkým tichem se tajná cesta otevřela
včera se touhy z hloubi vyplnily
ale já se bál, otočil se zády

teď nespím a sen se mi nezdá
čekám až Zem se otočí nahoru dnem
na nebi žádná hvězda
už je po všem, už je po všem

včera mě skály osahaly
a horko a řev a suché stromy
včera mě vlny prudce tělo políbily
ale já se bál a vyběhl z nich

včera mě chytlo ostružiní za ramena
horkým tichem se tajná cesta otevřela
včera se touhy z hloubi vyplnily
ale já se bál, otočil se zády

teď nespím a sen se mi nezdá
čekám až Zem se otočí nahoru dnem
na nebi žádná hvězda
už je po všem, už je po všem

skoč, než zvadnou květy
rána už chladnou, utečou ti
vrhni se za ní mezi vody
nikdo tě tam dolu nedoprovodí

skoč, skoč, než zvadnou květy
rána už chladnou, utečou ti
vrhni se za ní mezi vody
nikdo tě tam dolu nedoprovodí

pátek 15. června 2018

Já se v tom objetí chtěla utopit.
Konečně zase vyprávět
o vnitřních kruťácích,
o křenu, který jsem strouhala do očí druhých.

A chtěla jsem jenom stát a cítit
ten pocit schoulených vět
o vnitřním strachu ze světa,
ten pocit bezpečí.

Jenže já musela,
jenže Ty's musel.
A tak jsem Tě zase pustila,
nechala jsem Tě jít.

Nechala jsem se odvézt tramvají
do hlubin svého pokoje,
své postele,
kde ležím a má náruč je prázdná.

Zase.
mezi 12. a 15. červnem 2018
jsem obětí prázdných objetí

úterý 12. června 2018

Stačí zavřít okna, dveře
a bouřky nezuří,
vládne příměří.

Stačí si zacpat uši,
zavřít oči
a je klid.

Stačí si ještě víc lhát,
stačí nevnímat
a propadneme se do lži.

Jenže já ctím upřímnost,
a tak moknu,
bouřím,
miluji,
žiji.
12. červen 2018, 0:14
v bouřkách je síla

pondělí 11. června 2018

Je ještě brzo na vážné otázky,
brzo na rozhovory
(které bych ale moc ráda vedla),
brzo na války
a brzo na skládání hlavy do dlaní.

Brzo na pláč.
Brzo na hřích.
10. červen 2018
tak ráda bych se ptala,
mluvila,
hřešila

sobota 9. června 2018

Strach z města,
z nočního lesa,
z lásky,
o lásku
tvoří mozaiku,
kterou se bojím
rozbít
a přeměnit
v celek.
9. června 2018
ve vlaku z Jindřichova Hradce do Prahy

něha kolem

čtvrtek 7. června 2018

neděle 3. června 2018

Srdce se mi rozbíhá
kamsi do dáli,
za obzor, s každým pražcem dál,
ale stejně se západem slunce
uléhá do pomněnek.

Chce se schoulit k dalšímu
srdci plnému jiných světů,
jiných obzorů.
Chce se mu říkat:
"Vyprávěj mi, prosím..."

A nemyslí tím
neobvyklé zážitky,
ale prosté dny,
strachy,
sny.

Srdce se mi rozbíhá
a pomyslně uléhá
v pomněnky.
Jen mluvit a choulit se
zatím nemůže.
3. červen 2018
chci blíž blízkost

středa 16. května 2018

Každý z nás si trošku protiřečí,
osciluje mezi stálostí
a rozerváním
a odevzdáním.

Co když si chci protiřečit,
jen nemám pro koho?
16. května 2018
je mi smutno
Zatímco bych si chtěla číst
alespoň úryvky Písně písní,
ťukám do klávesnice:
"redukce gametofytu"
"trichální stélka".

Pověz mi ty, kterého z duše miluji,
kde paseš stáda svá,
kde o polednách uléháš?


Na loukách plných lipnice?
A víš, že u kytek probíhá dvojí oplození?
A že tělo semenných se zve kormus?


Proč zahalená bloudit mám
kolem tvých druhů a jejich stád?


Hlavně mi slib, že si dáš pozor.
Na tasemnice třeba.

Uf.
16. května 2018
předmaturitní blázinec
musím do kostela


úterý 15. května 2018

Znovu mažu všechna slova,
která bych Ti chtěla šeptat
v objetí lesa, v objetí Tvém,
která Ti můžu jen psát.

Nebo říkat v opilosti,
po flašce vína
a doufat, že jim uvěříš,
vezmeš je na milost.

Proč jen Ti je nemůžu
říkat a koukat Ti do očí?
Proč jen Ti už nemůžu psát dopisy?
Proč jen se s Tebou nemůžu brouzdat krajem?

Zůstal jsi zasněný
a já zasněná,
každý ve svém světě,
který se liší.
15. května 2018
ve stesku po blízké Duši


sobota 5. května 2018


Šíje má,
polibky noci smáčená,
voníš po dešti a lukách?

Plamenem měst hasnou
tisíce očí zavrtaných do tmy.
Je jeden plamen dostatečnou omluvou
pro tak velký úpadek?

19. duben 2018
věčné téma mé Duše
město, ves, les

pátek 4. května 2018

Šeří se nad krajinou. Mlhy svírají kouř z komínů. Je těsno venku, lesy temní. Lehký vítr čechrá vlny, které stvořila sama Země. Období, kdy lze sedět venku a sledovat, jak se kolem probouzí a jak usíná život. Krajina jako na dlani, dlouhé stíny a chlad. Země roní slzy, pláče rostlinami. Vláha se mísí s nastupujícím chladem. Chladí kopýtka srnek, ale nezebe. 
Lidská obydlí odráží hvězdnaté nebe - jedno okénko po druhém se rozžíhá. Ve světle je síla, lidé se přestávají toulat lesem a choulí se ke svíčkám, malým hvězdám v komůrkách. Květy dávají lesům dobrou noc a přejí si ranní shledání s nimi. Jeleni se probouzejí. Přišel jejich čas - les jim patří. Kopce odráží jejich hřmotné hlasy, které se vydávají laním v ústrety. Zurčení potoků nabírá na síle, snaží se překřičet šumění lesů. Laně chodí k potokům pít a doufají ve shledání se s jeleny. 
Mezi zavřenými květy tančí srny se zajíci. Bzučení ustalo spolu s vířením mušek. I motýli už šli spát. Srnci štěkají. Srnky jsou víly, laně vznešené královny lesů a luk. Svět je tmou zcela přetvořen - jinak voní, jinak zurčí. Na vše shlíží oko měsíce, je takovým nočním sluncem, které nemá na náš svět vždycky náladu. Proto postupně mizí a zase se zjevuje. Pár netopýrů se odvážilo přeletět mýtinu. 
Pokácené stromy pláčou mízu.

14. března 2018
cesta z Krakowa
zmatek, radost,
uspávání a probouzení Země

pondělí 30. dubna 2018

Dej mi ještě jeden nádech
té chladivé noci, tmy, 
kdy v zimě hořela srdce,
duše i žebra.

V dotecích se ztrácel svět
a vonělo kapradí
a my se tiskli,
choulili se před měsícem.

Nebo ta noc, kdy se mlha ztrácela v údolí
a my v ní.
Spolu, na sobě - mlčky.
A přece jsme mluvili.

Nech mě se ještě jednou nadechnout
té vůně údolí,
protože když ne ty - 
- kdo jiný?
30. dubna 2018
venku lítají čarodějnice
a já rozkvétám do pocitů
dávno, dávno minulých
a snad chápu
a toužím
a tak

Chci Ti volat a psát a plakat Ti u nohou. Omlouvat se Ti za všechno, co's mi udělal. Plakat a přitom Tě objímat. Ale nenapíšu Ti, ...